Byli jsme moderátory v Českém rozhlase
Už několik dní předem jsme se snažili přemluvit našeho šéfredaktora Honzu Beneše k tomu, abychom na exkurzi do Českého rozhlasu jeli dopoledne. Povedlo se nám to a po provedení tohoto trestného činu se celá naše redakce sešla ten úterek, čtyři dny před Štědrým dnem, na bílinském vlakovém nádraží v 8:15. No, celá. Celá být měla, jenže po útoku chřipkové epidemie se nás u výdeje jízdenek sešlo všudy všude šest. Vlastně čtyři, plus šéfredaktor a učitelský dozor v podobě paní učitelky Pavlíčkové.
Venku bylo snad mínus padesát, ale jízdenky jsme si koupit zvládli, přimrzli ke kamenné podlaze na nástupišti číslo jedna a až na stanici Ústí nad Labem – hlavní nádraží stáli na chodbě mezi jednotlivými vlakovými kupé. Ale aspoň jsme měli pěkný výhled z okna. Když s naší žurnalistickou šesticí vlak trhnul a my se přestali kochat všudy přítomným sněhem, vypadli jsme z toho ďábelského dopravního prostředku plného nervních cestujících na nádraží. No, nádraží. Spíš letiště Heathrow.
Protloukli jsme se těmi davy cizinců, vyšplhali do kopce plného nekonečných schodů s úděsným rytmem. Však víte, takové ty schody, kde při každém našlápnutí na hornější schod šlapete stejnou nohou a kotníky máte amputované už při první pětici mírného stoupání. A tady těch schodů bylo nejmíň padesát...
Při plánování atentátu na architekta a načichlé pachem velkoměsta jsme se konečně dostali do vyhřáté chodby plné vitrín se starými magnetofony a vinylovými deskami. Dvakrát jsme vyšli schody do prvního patra celé té nádherné budovy, než jsme se zbavili kabátů a měli povolení nahlédnout do první dvojice místností. Byly to bývalé pánské a dámské pokoje, které sloužily k tlachání o žhavých novinkách té doby, kdy tam ještě místo skartovačky v rohu byla barokní postel, kde lehávala paní místního majitele. Přes spoustu dalších pokojů jsme navštívili třeba i to zvláštní magické místo, kde se odehrává živé vysílání. Mohli jsme si poslechnout živě zprávy o jedenácté, ale podmínka byla nekompromisní. Museli jsme mlčet a ani nedutat.
Mezi nejlepší momenty toho dne bezkonkurenčně patřilo předpovídání zpráv, počasí, ale i fejetonů. Měli jsme možnost vybrat si z nabídky textů, mezi které patřily jazykolamy, zprávy, fejetony a počasí. S vybraným textem v rukou nás poté průvodkyně zavřela do odhlučněné komory uprostřed místnosti, abychom si to všechno mohli nahrát na mikrofon. Všelijakých přežblebtů a smíchu byla plná celá páska, ale paní v křesle - technička Alena Balounová, za počítačem uměla se surovou nahrávkou úplné zázraky. Dokázala měnit již řečená písmena, vymazávat smích, zkracovat pauzy i odstraňovat koktání.
A výsledek? I když to ze začátku slyšet nebylo vůbec, konečná upravená nahrávka byla již plná čistého, plynulého hovoru. Byli jsme úplně profesionální! Po tom všem jsme si dali ještě horkou čokoládu z místního automatu a upalovali zpátky z těch proklatých schodů na přeplněný perón. Na cestě zpátky jsme si všichni už díkybohu sedli, posvačili, v Bílině se srnčím skokem vyplazili z vlaku, rozloučili se s dospěláckým dozorem a vyrazili v čistě ženském složení Terka, Klára, Téra a já směrem chlumská školní jídelna.
Výprava do rozhlasu se všemi směry povedla. Úžasná budova, milý personál a všechny ty možnosti, co se nám naskytly, perfektně vynulovaly tu ruskou zimu a proklaté schody.
Autor: Šárka Plevová