Nervy na dranc, trhání končetin, Asking Alexandria a BlessTheFall
Čtyřistašedesátčtyři korun. V době největší povánoční krize, kdy byly všude výprodejní slevy a začínala koncertní sezóna, jsem utratila skoro pět stovek za skupinu, kterou jsem už jednou live viděla. Tomu se ale nedalo odolat! Vždyť přijedou s Asking Alexandria a Chelsea Grin! A tak během několika týdnů, kdy byl zahájen předprodej, jsem mohla s radostí běžet na bílinskou pobočku Ticket Portal vyzvednout si lístky. Nebylo pochyby, že bych se na AA netěšila. Jenže prostě událostí toho večera se pro mě stali BlessTheFall, protože ty už jsem měla oťuknuté z října a jejich show se řadí mezi jedny z nejlepších roku 2011 (Žádnej strach, Simple Plan, vy jste pořád první).
Ale jediný, co mi pořád vrtalo hlavou, bylo, jak to mám jako do února vydržet? Protože jestli budou BTF stejně dobrý, jako byli v říjnu, umřu nedočkavostí po dalším ušlapání v kotli a půlnočních seancích o kočkách s jejich prodavačem triček. Měsíc a půl! To si dřív někde na eBay koupím nelegální urychlovač částic a všechny ty nezáživný dny přeskočím. Stejně to má ale svoji magii, čekání na takovýhle akce. Čím rychlejš se to vymodlený datum blíží, tím víc máte energie a elán pro něco ráno z tý postele vylézt a doplazit se do školy. Ale pak přichází i to temnější období nadšenosti. Připadá vám, že ty dny tak debilně pomalu utíkaj, že ten odpočet dní, kterej si píšete každej den pod datum v sešitě matematiky, je pořád stejně vysokej, že se snad nedočkáte!
A pak už se to blíží. Najednou si uvědomíte, že za týden už ten velkej třesk bude. A taky to zákonitě musejí vědět všichni lidé okolo, protože je s tím neustále otravujete (tímto se všem poškozeným hluboce omlouvám). Nedokážete sedět ve školní lavici klidně, když víte, že za sedm dní už budete polohluchý z veškerý tý hudby v Lucerně okolo. Na všechny otázky typu „Nevíš, jakej byl ten úkol z ájiny?“ odpovídáte „Za tejden jsou BlessTheFall!“ a z písemky z dějepisu dostanete trojku jenom kvůli tomu, že si radši opakujete texty k písničkám, než abyste se šrotili, že druhá světová začala 1. 9. 1939.
Jenže zničehonic je tu pondělí. Vstanete v půl sedmý a doploužíte se k umyvadlu. Už téměř mechanicky berete do ruky kartáček a pak najednou…. vám to dojde. Pondělí. Šestej únor. Praha. Koncert!!!!
Začnete plivat na všechny strany zubní pastu a při pogu štěstí po koupelně málem zašlapete do země rozespalého psa. Najednou zmizí všechen ten stres, že píšete ze zeměpisu a zkouší z přírodopisu. V žilách vám koluje pravý a nefalšovaný štěstí. Rozšířej se vám zorničky a nejenom že se cejtíte jako sfetovaný, ale taky tak vypadáte.
Hodiny ve školní lavici vám připadají jako minuty a minuty jako hodiny. Cože to ta češtinářka řikala? Utvořit věty, obsahující přechodník přítomný? Žádnej problém! Dívka, sedajíc si do školní lavice, těšila se na pařbu v Lucerně…. No, to vám asi žádnej češtinář nevezme, ale váš mozek nedokáže předrmolit prakticky nic jiného. Matika. Definiční obor funkce je taková funkce, kdy je každému číslu přiřazené nějaké číslo a funkce je takový předpis, kdy….. Moment, cože? Totálně neberu, ale takhle křivka v grafu vypadá jako logo Asking Alexandria…. Poslední hodina, zeměpis. Jo, super, že IRA je Irská republikánská armáda a unáší bohatý děcka místní vlády, ale pokud se nemýlím, zvonit mělo už před pěti minutama.
Najednou vás něco probere z monotónního spánku, že málem spadnete ze židle. Zvonek! Protloukání se školní chodbou k šatnám, rozloučení se všema, nasedání do auta, stání před zrcadlem a v ruce žehlička na vlasy. Konečně! A co že si to vezmu na sebe? Tu novou košili anebo šedočervený tričko se sovou? Jo a lístky do tašky! Kašlu na oční stíny, stačej linky a radši košile. A svíticí tyčinky!
V hlavě vám bliká tučně rudým písmem seznam věcí, které nesmíte zapomenout, a mezitím, co vyrážíte na cestu, vzpomínáte, jaká že to byla položka číslo pět. Někde za Měrunicemi si pak vzpomenete, že to byla lihovka a blog, což oboje naštěstí máte a můžete začít vzpomínat nad položkou číslo šest. Tohle všechno vás spolehlivě zabaví na celou cestu. Někdy svůj myšlenkový seznam přerušíte, třeba když se ztratíte někde v Českém středohoří a uděláte si zajížďku o pár desítek kilometrů a v pečlivě připraveném časovém plánu se vám tak utvoří půlhodinová černá díra. Výjimky nad přemýšlením, co jste zapomněli, se povolují i v takovém případě, pokud se bavíte se složením své dobrodružné výpravy, zpíváte si nebo domýšlíte, jak bude následující večer vypadat. A jakmile začnete projíždět Kralupy nad Vltavou, dostaví se nervozita. Kousání nehtů, kmitání nohou, nesrozumitelné žblebtání nebo chuť skákat do stropu. Vidíte Vltavu, dálnici D1 a světla z dálky svíticí matičky Prahy. A co teprve když už se blížíte k světoznámému Václavskému náměstí a vidíte všechny ty tourbusy, stojící u Lucerna Music Baru? A co teprve když už stojíte v zástupu všech těch Emo/Scene/Indie/Metal/Hardcore/Whatever lidí a čekáte, až se otevřou dveře do klubu?
Jo, musíte čuchat ten smrad trávy a čokoládových cigaret všude okolo, přitom být nalepenej na nějakém týpkovi, co svým imaginárním kámošům vypráví, jak si s někým psal na facebooku a míchá to se skandováním „Chelsea Grin jsou nejlepší!“. A ještě k tomu mrznete tak šíleným způsobem, že se intenzivně klepete a po třech minutách byste přísahali, že ten nos, co vidíte mezi očima, není váš.
A co teprve když se najednou ten obrovský dav lidí začne pohybovat směrem dopředu a vtáhne vás s sebou? Necháváte si odtrhnout lístek, berete si letáček s informacemi o dalších koncertech, ztratí se vám celá výprava a najednou…. se držíte zábradlí v první řadě a hypnotizujete tu obrovskou černou plachtu, z pod který vykukuje britská vlajka a znak AA. A začne vám to docházet.
Za A.) Ztratili jste všechny účastníky tohohle výletu.
Za B.) Jste tu sami a všichni vás chtějí pohledově zabít nebo aspoň odtrhnout z té první řady.
Za C.) Jste tu nejmladší.
Za D.) Támhle u stánku s tričky stojí David a nejspíš twittruje. A vypadá úžasně!
Za E.) Jsou tu hezký kluci
Za F.) Všechno vás bolí z toho běhu a Usain Bolt je proti vám šnek s nadváhou.
Za finální G.) Jste na koncertu vaší oblíbený skupiny.
A to je tak všechno, na čem záleží.
Jenže ta oblíbená skupina měla jít na řadu až druhá. Nedalo se nic dělat, shledala jsem se s ostatními a prorvala je též do první řady (To víte, trsátka, ručníky, paličky nebo plivance se líp chytají ve více lidech), rozdala jim voděodolné svíticí tyčinky (Nikdo s lahví vody na nás nemohl! A né jako v říjnu, kdy jsme skončili od hlavy až k patě zmáčení minerálkou) a první předkapela mohla začít.
Chelsea Grin jsem neměla předtím nějak odposlouchané, tudíž byli jediná kapela, která pro mě byla totálním překvapením. Písničky, složené výhradně z profesionálního screama, drsného zvuku kytar a rytmického třískání do bicích, zněly naživo překvapivě perfektně. Když se to sloučilo s občasným zpěvem, světelnými efekty, vyprodanou Lucernou a přívětivým chováním skupiny k fanouškům, jejich zahřívací show neměla chybu. Zahráli ale pouze pět songů, než rozházeli trsátka a snažili se uprchnout z podia. Jejich zpěvákovi se to ale bohužel nepovedlo, protože jsme ho ďábelsky zdrželi přemlouváním a taháním za ruku, ať skočí do lidí. Byl to suchar a vysmeknul se nám.
A co následovalo? Perfektní vystoupení skupiny, která zní naživo tak tisíciprocentně líp než na studiových nahrávkách. Působivé intro, se kterým málem zbořili základy celého klubu, se skládalo ze skladby Awakening a následné Promised Ones. Zkrátka a dobře, BlessTheFall do toho skočili po hlavě a nezastavila je ani nemoc zpěváka Beaua Bokana (ugh, promiňte to nechutné skloňování), na kterém ale žádné virové potvůrky vidět nebyly. A naštěstí ani neovlivnily jeho hlasový projev, protože zazněly takové hity, jako Hey Baby, Here’s The Song You Wanted, To Hell ‘n Back nebo zmíněné Promised Ones . Výšky dával až nebezpečně čistě, sem tam hodil nějaký ten vtípek nebo se přihnal na naši stranu podia, aby se nechal objímat, dával placáky, rozhazoval úsměvy a cuchal vlasy. Jediné, co snad kazilo dojem celé téhle husté show, byli všudypřítomní stokilový týpci, co se nebránili divokému pogu, do všech mlátili nebo se drali na podium, aby skočili do lidí.
Dobře, dali se ignorovat první půlhodinu. Pak už se stali naprosto neúnosní. No a ne? Když vás jeden z těch hromotluků uprostřed vaší oblíbený skladby čapne za vlasy, zařve „Tak uhni, ty krávo!“ a téměř odhodí doprostřed kotle. A vy se dostanete do Wall Of Death (Pro nezasvěcené: Uprostřed klubu/arény se najednou vytvoří prázdný prostor, jak se lidi namačkají na sebe a pak, až se dostatečně vyhecujou, do sebe začnou nabíhat a mlátit se. Pokud upadnete, máte minimální šance na přežití. Jen tak pro informaci.) a nestihnete myslet na nic jinýho, než že se potřebujete dostat ven, jinak je po vás. A tak se nějak stalo to, že BlessTheFall skončili a já se s rozkopaným tělem dokázala dobelhat ke stánku s tričky, kde prodával David.
„Jsi okay?“ houknul ze všeho první a já se snažila rozklepanou rukou vytáhnout aspoň telefon.
„Jo. Aspoň teda myslím,“ oprášila jsem svoji angličtinu, shledala zbytek party a po krátké konzultaci, že kotel je o krk, se vydali na balkón. A hlavní skupina, britští Asking Alexandria v čele se zpěvákem Dannym, mohli vtrhnout na stage. Monstrózní zvuk bubnů a kytar, kterému vévodil Dannyho sexy britský chraplák, kombinovaný se screamem nebo občasným hlasovým přispěním kytaristy Bena. Fanoušci je přivítali bouřlivým potleskem a vzduch najednou zcela ztěžknul. Zazněly pecky jako Not the American Average, The Final Episode nebo Prophecy. Počet crowdsurferů se najednou tak ztrojnásobil,a to i přesto, že se zde našel jedinec, který to celé přepísknul a skokem do davu si přivodil otřes mozku a rozbitou hlavu. Zpěvák Danny, dlouhodobý alkoholik, byl ale ve skutečně dobré formě, i když nechyběly některé jeho specifické sexuální narážky. A proto nás všechny mrzelo, když sál zhasnul a podium osiřelo.
„Vraťte se! Vraťte se! Vraťte se!“ ozývalo se ze všech stran a kapela všechny vyslyšela. Vrátila se a věnovala Praze přídavek. Jenže pak už do backstage zmizeli natrvalo. No vlastně, natrvalo ne. Někdy kolem půl druhé ráno vylezli a jenom kvůli tomu, aby se doplazili do Harley’s na afterparty. Jediní, kdo nezklamali a opravdu se vyšli ven pobavit s fanoušky, byli kytaristé BlessTheFall. Na ty se vážně čekat vyplatilo, protože v tu chvíli byli snad ti nejmilejší kluci na světě.
První, kdo se ukázal, byl nejmladší z BTF Crew, Elliott. Ten je tak malinkatej a blonďatej, že kdybych mámila z toho českýho securiťáka ručník o něco déle, zřejmě by se mi ztratil v davu. Jenže já ho stihla, odbyla si s ním všechny ty formálnosti (fotka, podpisy) a začala diskuze. Řešilo se snad všechno, od samotného vystoupení až po to, proč se mu všichni smějí, že je Forever Alone. Chudák byl z toho vysvětlování celý rozmrzelý, že mi prakticky spadnul do náruče (čtěte, objal mě) a pak ještě ukradl fixu (čtěte, myslel si, že je to dárek). Obšťastnil mě pár úsměvy a ta jeho odbarvená hlavinka odcupitala k baru pro něco k pití. A další na řadu přišel zrzoun Eric, co od minule trochu přibral. Fotilo se, podepisovalo, kecalo a řešilo, že nosí pořád tu samou čepici. Asi se trochu urazil a následoval blondýna k baru pro pivo. A poslední na řadu zbyl onen zmínění prodavač triček, Dave.
Měl celkem lákavé ceny a pořád dorážel, jestli si něco koupím, tak jsem mu na pult hodila pětistovku a řekla, ať mi nějaké tričko doporučí. Po dlouhé debatě jsem se rozmyslela po tričko s kotvou a nechala si podepsat lístek.
„Miluju tvoje soví tetování!“
„Díky! Nech si taky jedno udělat, ať jsme dvojčata!“
A pak už se na nikoho nečekalo. Zima byla neskutečná, lidi byly neskutečný, nikdo jinej nepřišel. Hromadně se odhlasovala cesta domů, zasalutovali jsme noční matičce Praze a první zastávka na cestě domů byl McDonald’s. Pak už si pamatuju jenom to, že jsme si pustili rádio a… Já zřejmě usnula.
A druhej den? Budík v pět padesát a po necelých dvou hodinách spánku hezky do školy.
Však víte, chcete partyovat, musíte si to vyžrat.
A vy, kluci? Uvidíme se na podzim!
Autor: Šárka Plevová
Foto: www.sweetlyrics.com, www.kadajneto.com, Šárka Plevová