Povídka: Jak jsme se potkali s Danem…
Pátek třináctého! Jak já tohle datum nesnáším… Pokaždé se mi něco stane, nějaký trapas. Raději si zalezu do postele a celý den nevstanu. Jo, to bude nejlepší, ale je tu malý problém. Lednička zeje prázdnotou a já mám strašný hlad! Kdo by taky neměl, ve dvanáct v poledne… Kráčím si tak cestou ke své oblíbené kavárně a v tom uklouznu po slupce od banánu. Mé nové krásné kalhoty!! Je v nich díra! Na nohy mě zvedá nějaký cizí muž. Už na první pohled jsem se do něj zamilovala…
Mluvil na mě, ale já neslyšela... Tolik mě okouzlil svými rty, že jsem na nich naprosto visela… Usmál se a zavedl mě do kavárny, kam jsem měla původně namířeno. Úžasnějšího muže jsem za tu dobu, kterou jsem na světě, nikdy nepotkala. Popíjeli jsme každý svou kávu a vzájemně jsme se představili. Souhlasila jsem, když pak Dan navrhl, že bychom si mohli koupit něco k obědu a sníst si to u něj doma. Dan objednal kuře Choe Mein z donáškové služby a za chvilku už jsme spokojeně obědvali. Sakra! Ve vší eufórii jsem zapomněla jaké účinky má čínská kuchyně na moje trávicí ústrojí. Břicho se mi nafouklo a hrozilo nebezpečí, že mi ulítne knoflík od kalhot. Zavrtěla jsem se do pohovky a snažila se být neviditelná. „Chtěla by sis pustit nějakou hudbu?“ zeptal se Dan. Dobrý nápad. Ano, moc dobrý. Třeba mi malá procházka po místnosti pomůže. „Určitě“, odpověděla jsem. „Mám fantastický vkus, pane Hardingu.“ Dan přestal jíst a usmál se na mě. „Vážně? Tak do toho, předved´ se.“ „Jasně.“ Když jsem šla přes místnost, cítila jsem jeho oči na mém zadku. „Hmm, tak co to tady máme?“ prohodila jsem znaleckým tónem.
Cédéčka nahoře v polici byla na můj vkus trochu moc heavy metal, tak jsem si sedla na bobek, abych lépe viděla. A... ! A v tom se to stalo... ! Uprdla jsem si !!! Znělo to jako zatroubení slona ! Ztuhla jsem. Přitiskla jsem si dlaně na rozpálené tváře a řekla první věc, která mě napadla. „Ta podlaha tady pěkně praská coo?“ Dan chrochtal smíchy. Smál se, smál, až mu z očí začaly tryskat slzy, zdálo se, že nikdy nepřestane. Pak jsem se rozesmála taky. Byl to ten jeho hloupý, až dětský smích co mě rozesmálo. Jestliže mě Dan dokázal přimět, abych se smála sama sobě, když jsem ve skutečnosti chtěla někam zalézt a umřít studem, pak jsem zbytek svého života nechtěla strávit s nikým jiným.
Autor: Tereza Práglová